AHAE, FOTOGRAF POČÁTKŮ

Anne-Marie Garcia / konzervátorka fotografií při Národní vysoké škole krásných umění v Paříži

1816. Saint-Loup-de-Varennes, statek v Le Gras, Francie. Nicéphore Niépce, prodlévající osm dní v okně, pořizuje první heliografický snímek vytvořený světlem. Takto vypráví o svém podniku: “Umístil jsem fotografický přístroj do místnosti, kde pracuji. Před voliérou, s dokořán otevřeným oknem, jsem během experimentu postupoval tak, jak to znáš, můj milý příteli, a na bílém papíře jsem uviděl celou část voliéry, kterou bylo možné z okna vidět, mimo nepatrný obraz rámu, který byl méně osvětlený než venkovní objekty”.[1] Deset let poté Niépce zachycuje na cínovou destičku pokrytou živicí z Judei svůj “Pohled z okna v Le Gras” nejstarší existující fotografii.

1836. Wiltshire, Opatství Lacock, Velká Británie. William Henry Fox Talbot, budoucí vynálezce kalotypie, zavěšuje do oken domu malé camery obscury a čeká, až jeho “pasti na myši” – jak jim žertovně říká jeho žena – vykonají svoji práci a zvěční prostory parku. Také on se snaží realizovat “kopie obrazů” které jednoduše zachytí – instinktivním, okamžitým a pasivním snímáním – externí pohledy orámované obdélníkovým rámem okna.

2009–2013. Jižní Korea. Ahae se ukrývá v okně své kanceláře se stejnou houževnatostí, ruku přilepenou k fotoaparátu, jehož závěrku nechá snímat přibližně každých deset sekund. Ve stopách Niépceho a Talbota se vrací k prvopočátkům fotografie a k její elementární podstatě: “perspektivě okna” a “instinktivní přitažlivosti světa přírody.”[2] Technika se změnila, ovlivněna vznikem momentky a dalších technologických inovací, ale chování, gesto, objekt a stabilita zůstaly stejné. Takový návrat k počátkům je v historii fotografie výjimečný. Zdá se, že Ahaeho na této cestě předstihl jiný fotograf, Josef Sudek, který po dobu deseti let fotografoval ze stejného úhlu zahradu svého ateliéru v Praze. Ale jako podpis a rozlišovací znak, aby se skleněný filtr (metonymický citlivé skleněné desky) objevil na každé fotografii, Sudek ponechával okno zavřené (série “Z okna mého ateliéru”, 1944-1953). Ahae naopak nikdy okno nezavírá, aby do mikrokosmu, který se před jeho očima otevírá, nepronikla žádná stopa po přítomnosti člověka či autority fotografa a nic neposkvrnilo imanenci objektu: Příroda.

Tato neodolatelná přitažlivost zachytit skutečnost skrze okno není v počátcích fotografie nepodstatná a podněcuje u Ahaeo přístup k fotografování, kterým dokonale harmonizuje s prvními fotografy.

Především je významné závratné množství okamžiků, kdy je umělec u opakovaného zrodu fotografie: více než 3000 snímků za den. Ahae pozoruje, zkoumá, mačká spoušť.
Jeho pozornosti neujde žádný pohyb, událost i minimální změna.
A on vše zaznamenává kumulativním a systemickým způsobem. Sám a vždy ze stejného místa opakuje neúnavně to, co všichni fotografové XIX. století prováděli v univerzálním měřítku a co se od nich s nadšením očekávalo: zaznamenávat v maximální možné míře existující svět pro vytvoření co nejkompletnější vizuální encyklopedie. Fotografovali vše: tváře, objekty, umělecká díla, památky, stavby, přírodní katastrofy, válečné pohromy, události, lidské bytosti, živé modely. Ukládali, archivovali, dokumentovali, svědčili. Povzbuzen stejnou touhou po úplnosti, která živí nekonečný denní proud obrazů, Ahae vytváří encyklopedii mikrokosmu, který miluje a získává z něho živoucí antologii, která vypráví, okamžik za okamžikem, důvěrný a neviditelný příběh koutu přírody, ke kterému patří. Je to antologie, protože jeden otištěný snímek předpokládá další tisíce snímků archivovaných. Příroda se hýbe a žije a závěrka jeho objektivu tříští její lineární směr jako šíp Zénona z Eleje nebo chronofotografie Muybridgeho, Etienna Mareyho či Alberta Londeho.

Fotografie je se skutečností ve velmi zvláštním vztahu, o jehož umělecké legitimitě se v XIX. století rozvířila rozsáhlá rozprava. Mechanicky realizuje to, co vytvoří ruka umělce. Fotografie je v podstatě obraz, a toto je hluboký význam Talbotových “pastí na myši”, který nejlépe napodobuje skutečnost. A právě tato schopnost napodobovat a její prvotní účinnost zajímají Ahaea, který je přímo využívá ke svému zkoumání netušených zázraků přírody. Určuje si nečekanou sérii fotografických snímků a spoléhá se na čtyřicet různých objektivů. Fotografuje zblízka a bez stativu. Aby se nezpronevěřil tématu, jsou jeho fotografie realizovány “prostě”, bez triků či světelných efektů. Ahae je definitivně přitahován fyzickým a technickým zázemím ve stopách fotografů XIX. století, kteří se nezastavili před ničím. Svou houževnatostí a chrabrostí připomíná dobrodruhy, kteří tak jako on objevovali neprozkoumaná místa přírody: bratři Bissonovi Mont Blanc v roce 1860 se svými stohy skleněných desek, mrznoucími prostředky a temnými komorami nebo američtí fotografové, kteří zvěčnili dobytí Západu, Carleton E. Watkins, Timothy O’Sullivan, Eadweard J. Muybridge, kteří vozili na hřbetě mul svoje pojízdné laboratoře a desky obrovských rozměrů.

Technika se změnila, ale touha zachycovat unikátní snímky panenské, primitivní, divoké a čisté přírody vyžaduje stejnou technickou erudici a fyzickou námahu. Ať už zlézají alpské ledovce, klopýtají v roklích Yosemite Valley nebo se klidně postaví k soukromé zahradě, všichni fotografové stejně hrdinsky hledají – za svým objektivem – nedostupné, nečekané či nedosažitelné.

Zvěčňováním neposkvrněné přírody bez rekompozice je Ahae fotografem počátků jak metodou, tak ve výběru objektu. A vytrvalým fotografováním přírody v jejím “přirozeného stavu” znovu navazuje na uměleckou genezi tématu, ze které vycházeli první fotografové. Jeho fotografie jsou stejně přesvědčivé jako “Studie podle skutečnosti” Gustava Le Graye, Paula Berthiera, Alfreda Briqueta, Eugèna Cuveliera, Charlese Famina, Henriho Langerocka, Achilla Quineta, fotografů kteří v letech 1850-1860 opouštěli svoje laboratoře, aby se ocitli v lese Fontainebleau. Malována Rousseauem a romantiky ve své původní a blahodárné kráse, opouštěla příroda historickou krajinu, aby se proměnila v externí ateliér umělců. Po dohodě s malíři, kteří ji zpodobňovali dle skutečnosti, fotografové začali zachycovat každé její zákoutí a detaily: pařezy, palouky, stromy, kmeny, lesíky, remízky, skály. Jako jejich fotografie, také Ahaeovy snímky jsou živeny stejným opěvováním a zní stejnou hudbou. Blízko objektu mu co možná nejvěrněji vracejí životní elán. Z otevřených oken se stávají vše odrážející zrcadla čerpající z tohoto napodobujícího vztahu svoji estetickou sílu, kterou pomlouvači realismu u fotografie jako prostředku neuznali. Jsou krásné a svěží, prosycené krásou a životem svého modelu. Chvějí se, vibrují, pulzují, jiskří, tříští se. Jejich nakažlivá krása probouzí v tom, kdo se na ně dívá, vnímavost podobnou vnímavosti jejich autorů. Ale jestliže se fotografům éry předcházející vzniku momentky podařilo – nevědomky – zachytit změnou času a ročních období, záchvěvy listí, záblesky světla, pohyby stínů, tříštící se vodou, diskontinuitou prostředí, pestrostí podrostu, hloubkou stromořadí bezpočetné krásy pulzující přírody, doba osvitu, hmotnost a rozměry vybavení a neschopnost zůstat nepozorováni jim zabraňovaly, na rozdíl od Ahaea, dostat se dál. Bylo pro ně nemožné zachytit pohyb zvířete, metamorfózu oblaků, tmu noci, barvy dne … Ahae toto nemožné realizuje. Díky svému technickému mistrovství způsobily jeho fotografie revoluci, která zaznamenala nástup přírody jako uměleckého objektu, což se jevilo nemožné jak u kalotypie, tak u kolodiového procesu. Někdy náhodný zmatek utlumí technické limity a zaměňuje snímky, když jsou fotografie poznamenány nespoutaným letem ptáka nebo skákavým během srnčíka, nebo když díky fotomontáži realizované pro dokonalejší vystižení reality, se na plážích vzdouvají rozbouřené vlny přímořské krajiny Le Graye pod neuvěřitelně nafouknutými mraky.

“Nakažlivá krása” … 13. dubna 1861 získali umělci Barbizonské školy dekret, který chránil 1100 hektarů lesa ve Fontainebleau před vykácením a průmyslovým využitím lomů. Ve Spojených státech stály fotografické společnosti u zrodu národních parků, prvního z nich v roce 1864 v Yosemite Valley, který bude poté po několika desetiletích fotografovat se stejným zapálením Ansel Adams.

Ahae dva roky neúnavně vystavuje pro stále se rozšiřující publikum výběr ze svého díla. Jeho snímky nesporně zasahují vnímavost těch, kteří se na ně dívají. Díky jejich kráse a kráse objektu se jim snad podaří šířit nákazu vítanou autorem, obchodníkem zabývajícím se neustále úctou k planetě. V mezidobí v nás necháme přírodu vibrovat v jejím neposkvrněném stavu a jestliže si to budeme přát, budeme pokračovat v hledání reminiscencí, které jsme na tomto místě zahájili a které naše emoce zintenzivní: odlesků ve vodě podle Talbota, vycizelovaných rostlin dle Karla Blossfeldta či nehmotné poezie rozostřené malířskou technikou.

Březen 2013

1. Dopis bratrovi z 5. května 1816, citovaný Michelem Frizotem, Histoire de voir, Paříž, CNP, 1989, str.10.
2. Michel Frizot, tamtéž.

Back