PODSTATA FOTOGRAFIE V AHAEOVĚ DÍLE

Claudio de Polo Saibanti / Předseda Nadace bratrů Alinari – Nadace pro historii fotografie ve Florencii a Monica Maffioli / Vědecký ředitel Národního fotografického muzea Alinari ve Florencii

Vyhlížet ze svého okna, vzdát se všech omezení a rozšířit zorný úhel směrem do světa, který nás obklopuje za hranice skutečnosti je téma, které doprovází fotografický aparát a jeho použití již od jeho objevení, neboť se stává jakýmsi zrakovým ‘médiem’, které umožnuje násobit až na nekonečno perspektivu poznání.

První historická fotografie, kterou pořídil v letech 1826 – 27 Nicéphore Nièpce, je pohled z obytného domu na statek v Le Gras a jde o záběr na architektonický prostor, na kterém ukazuje metafyzickou a surreální hru světla a tmy tvořených slunečním světlem za dlouhé expozice – od východu až po západ slunce – na vyleštěnou cínovou destičku tohoto prvního ‘přírodou namalovaného’ snímku. Snahou o primát na vynálezu, který radikálně změnil náš pohled na svět a patří mezi první a nejslavnější pokusy Daguerra, je snímek z jeho okna na Boulevard du Temple s pohledem zkrácené perspektivy na Paříž v letech 1838-39, který se stal objasněním neuvěřitelných technických a mediálních možností nového způsobu množení snímků a také ikonou v historii fotografie: jde o první fotografii s člověkem, který pózuje před objektivem, jak si nechává čistit boty a přetváří tak zcela bezděčnou a náhodnou přítomnost při objevení skutečného světa, který se promítá přes fotografický aparát a stává se pamětí historie.

Již od prvních okamžiků použití fotografie má fotografický aparát schopnost získat a uchovat obraz skutečného světa s takovou ‘pravděpodobností’, že se jí žádná jiná dosud aktuální metoda grafické reprodukce nemůže vyrovnat. Kromě toho se podařilo ukázat to, co lidské oko, ovlivněné určitým stupněm schopnosti pozorovat, nedokáže postřehnout, neboť pracuje uvnitř své vlastní zrakové paměti.

S neznalostí toho, co se děje před objektivem, ale svěřujíc mechanickým schopnostem fotografického aparátu úkol zachytit scénu a děj, které se odehrávají nezávisle na vlastní vůli, se práce fotografa Ahae jakoby vracela k začátkům fotografie a k původnímu významu fotografického aparátu, jehož úkolem bylo zaznamenat podvědomě okolní svět, který se odhaluje ve své hmotné podstatě.

Z Ahaeova okna se ukazuje v celé své kráse příroda, která je předmětem jeho zájmu a jeho životní filozofie, bohyně, které věnuje svůj jedinečný fotografický chvalozpěv čistoty a hodnověrnosti přírodního světa, který je jakousi samoslavou díky fotografickému aparátu a díky tisícům snímků, které systematicky v posloupném rytmu pořizuje svým digitálním fotoaparátem. Autor nepřipouští žádný rušivý element při tvoření kompozice: jediný záběr z okna v rozsahu jeho omezení na obzor, kde nicméně časovou relaci určují přírodní cykly, jak u hodin každého dne, tak u ročních období, v životě i ve smrti, respektujíc nekonečný koloběh, který činí tak vyjímečnou skutečnost.

V tomto slova smyslu se Ahaeovo dílo blíží asketické fotografii, kde on jako poustevník svěřuje svému fotografickému aparátu a tisícům fotografií, které denně pořizuje, filmovou sekvenci, prostřednictvím které krajina, živé bytosti, světlo, atmosferické změny zanechávají stopu v digitální paměti a nechávají na Ahaeově citlivosti úkol vybrat a předvést obrazový příběh, vyjádřený čistou přírodou, autorkou vlastního portrétu.

Chceme-li se přiblížit k Ahaeovu fotografickému projektu a pochopit význam jeho díla, je třeba vidět ve snímcích, dnes představených veřejnosti jako rafinované černobílé a barevné fotografie s použitím odlišných technologií, univerzální oslavu přírody a jejích různých forem a projevů, ale také truchlivou výzvu současnému světu, aby se konkrétně zapojil do boje o zachování její úžasné velkoleposti.

Leden 2012

Back